home
EinstiegsseiteAktuellesVitaEnsemblesKonzerteProjektePresseRepertoireDownloadsLinksKontaktD
Pressestimmen

« zurück

28. Mai 2014
Opera plus
Julia Fischer Quartet a zamilovaný Martinů



Rezidenční umělkyně letošního ročníku Pražského jara Julia Fischer se ve Dvořákově síni 27. května předvedla ve dvojí roli: jako skvělá houslistka v kvartetu a v závěru večera i jako klavíristka v kvintetu. Do Prahy přijela s vlastním Julia Fischer Quartetem, který existuje dva roky a spojuje v pravidelné spolupráci skvělé a respektované sólisty: vedle Julie ruského houslistu Alexandera Sitkovetského, německého violistu Nilse Mönkemeyera a švýcarského violoncellistu Benjamina Nyffeneggera. Kromě toho, že si rozumí v hudbě, jsou všichni také dobří přátelé a je vidět, že je pro ně společné koncertování radostí, na pódiu se usmívají, obejmou se při potlesku… V České republice to bylo jejich první vystoupení. A dojem zanechalo obrovský, i proto, že dvě ze tří koncertních čísel byly skladby české.
Jako první zazněl Beethovenův Smyčcový kvartet c moll, op. 18 č. 4. Od prvního taktu provázelo hru kvartetu dramatické napětí a nevšední angažovanost, přitom však mladí hudebníci hráli moderním odlehčeným stylem, bez patosu a velkých výrazových gest. Julia Fischer předváděla hbitost svých prstů v rychlých bězích, krásný a smělý tón ve výškách a skocích, stejně kvalitní práci však odváděli všichni členové kvarteta. Sršeli temperamentem: pokud rychlý Menuet zněl spíše jako divoké scherzo plné akcentů, pak závěrečné Allegro se neslo v ještě rychlejším, téměř čardášovém tempu.
Hodně úsilí věnovalo kvarteto nastudování nelehkého Smyčcového kvartetu č. 5, H 268 Bohuslava Martinů. Skladatel chránil tuto skladbu, která reflektovala složitý milostný vztah k jeho žačce Vítězslavě Kaprálové a jíž kvartet také věnoval, po dlouhá léta před zveřejněním a vydal ji tiskem až v posledním roce svého života. Intimní námět nemá nic společného s nějakou milostnou selankou, je to kvartet vášnivých střetů a soupeření nesourodých sil, je to hudba disonantní, z níž se jen sem tam vyloupne něžný nebo vřelý motivek, nesený tu cellem, tu houslemi, jinde violou. Usedavý nářek prolíná různými hlasy Adagia a ve třetí větě nesené až se zuřivou naléhavostí a v ohromné rychlosti nastává zdánlivý vrchol kvartetu. Po této větě však přijde překvapení v podobě pomalého Lenta. Díky ohromné energii, kterou vlila čtveřice hráčů této skladbě, a technickému potenciálu, který dali do jejích služeb, se podařilo vykřesat z ní hutný tvar s prudkými tempovými kontrasty. Martinů vyzněl opravdu výtečně. Asi nejzajímavější část večera. Disonantní a prudká a moderní řeč hudby dvacátého století posluchače nezatěžuje, když se zahraje s takovým mistrovstvím. Pokud si Julia Fischer Quartet podrží tohoto Martinů v repertoáru, získáme pro českou hudbu dalšího skvělého interpreta.
Po přestávce si Julia Fischer pozvala na pódium náhradníka – německého houslistu Andrease Jankeho a sama usedla ke klavíru. Dvořákův Klavírní kvintet A dur, op. 81 patří vedle Brahmsova a Schumannova do trojice nejslavnějších skladeb tohoto žánru. Julia Fischer ukázala, že ani zde nechce hrát druhé housle: její klavírní hra byla odvážná, bezchybná, mnohde dominantní, rozhodně se za kvartetem neschovávala. Byla znát stejná muzikalita a promyšlený výraz jako v její houslové hře. Dvořáka uchopilo kvarteto s citem pro slovanský naturel, zvláště patrné to bylo v pomalé Dumce. Líbil se mi vřelý tón violoncellisty, který se v průběhu večera mnohokrát zaskvěl svými sóly, také dojemná naléhavost violového partu. Vynikající byla i dvojice Sitkowetsky–Janke. Třetí věta Furiant byla spíše uhlazená, ne tak lidově živelná, stejně tak i hladce a rychle finišující čtvrtá věta Finale.

Na klavír Julii naučila hrát její matka. Je to její pomocník i v houslových záležitostech – u klavíru si promýšlí přednes, dokonce si na něm přehrává i houslové skladby, třeba Bachovy. Zdá se až nespravedlivé, kolik talentu může být naloženo jednomu – navíc i půvabnému – stvoření. V každém případě to byl dobrý nápad Pražského jara ukázat tento talent publiku v celé šíři.

Svatava Barančicová

« zurück